Píseň posledního skotského barda

Píseň posledního skotského barda

Píseň posledního skotského Barda

Báseň o šestero zpěvu od Waltera Scotta
Sepsaná a v češtinu převedená od J.F.Hollmanna (1836)

Připomenutí:

Touto básní popisuje Walter Scott mravy a zvyčeje starých hraničanů, totiž oných obyvatelů, kteří sedíce na pomezí anglickém a skotském dílem pastýřské (sedlácké) a dílem bojovnické živobytí vedli. Z ohledu, aby v popisování předsevzatém nikdo zamezen nebyl, aby se nemusil jevné míty ani ve slokách, ani v řádkách držeti, napsal svou báseň vedle způsobu starých pěsnětvorců, a do úst ji takovému stařičkému, všechny své vrstevníky přečkavšímu Bardu vložil.
Čas, do kterého třídenní běh básně připadá, klade se v prostředek šestnáctého století.

Zpěv I.
Úvod

To byla cesta dlouhá, vítr studený,
A pěvec neduživ, a stářím shrbený;
Ač vpadlé tváře, šaty obnošené
Jsa znalý někdy časy utěšené;
A harfu, klenot jemu pozůstalý
Na bedrách chlapec nesl osiřalý.
To poslední byl pěvec z Bardů těch,
Jenž o hraničních pěli výpadech;
Pohříchu! Staré dobré časy pominuly,
Ach, pěvci, bratři jeho, všichni zahynuli;
On stařec v bídě, v tísni želá sobě,
By s nimi odpočíval v temném hrobě.
Nezpívat víc na bujné jeda klisně,
To skřivan v ranním světle libé písně;
Nebývat více přijat s laskavostí;
Nesedá v síni nejvejš mezi hosty;
Nepějet Pánům, Paním písně milené
Bez přemejšlení všeho k strunám složené.
Ach, pošly staré časy, staré zvyčeje!
Na stolci Stuartově cizozemec je;
A pokrytcové železného času
Nazvali hříchem libost jejich hlasů.
To putující hudec, povržen a chudý,
U dveří žebrá chuďas chleba všudy;
A harfu hrá, chtě laskat sedlákovu uchu,
Jenž někdy líbilať se královskému sluchu.
A nyjň táhna blíže hradu Riuwarského;
Jenž strmí z březového lesa Yarrowského;
Se rozhlížet žádoucím okem spíší,
Však sprostou nenalézá nikde chýši.
Tu kroky pochybnými jme se blíže bráti,
A v bráně širo rozklenuté stane státi,
Jejížto vrátně těžké, zámky hmotné,
Útoků zadržely války hřmotné.
Kterážto ani smutku, ani chudobě
Nebývala kdy zavřena, ni chudobě.
A vidouc Vojvodkyně těžké kroky jeho
A líce zkroušeného, zraku bázlivého,
Hned měli panoši, by na to bděl,
By starý hudec na všem hojnost měl;
Neb znala strastě druhu všelikého,
Ač pocházela z rodu vysokého,
Neb prolívala slze v moci, v kráse své
Na Monmutbově hrobce krvavé.
Když pěvce nasytila dobrota,
Tu vnitřní povstane v něm jarota;
I tudy začne povídati všelijakou zvěst
O hrábi Františku, jenž dávno v Pánu jest,
O hrábi Walteru, jenž Bůh mu pokoje,
Nad něhož statnější nejezdil do boje;
A vše, což jen v paměti jesti jeho
O bojovnících z rodu Bukklučského.
A že hle, vévodkyně urozená
Se pověstmi zdá býti potěšená;
Tu myslí pěvec, ač má ruku slabou a mdlý hlas,
Tu myslí, že ku zpěvu bude nejvhodnější čas,
Tu myslí, jak jsou zkazky milé sluchu,
Že harfa sladší bude milostnému uchu.
A dostal stařec tudy k pění
Hned milostivé dovolení;
Když však do síně skvostné kročí,
A urozené Paní tamo zočí;
Tu přeje sobě raděj odepření míti;
Neb, jak hle počne harfu rozteteliti,
Zemdlená ruka pevnost všecku ztratila,
Jíž někdy měla, když se píseň líbila;
Děje minulé, a dávné slasti, též i strasti
Mu počnou předivoko starý mozek másti,
Že ztab se ruka nepřestává třásti.
Přec útrpná ho vévodkyně schvaluje,
A vzmužujíc ho, času též mu daruje,
Až struna každá urovnána je,
A libým, čistým zvukem ozve se.
Pak pěvec dí: že bude nyní milé rád
Ve strunách cosi starobylé brát,
Což nikdá víc nemyslel hrát.
To není zpěv pro veská robata,
Pro slečny jen, pro mocná hrabata,
Pro krále Karla zdělán byl,
Když v Holyvůdě dvorem dlil;
Však tudy, ač se snaží, přec se počne báti,
Nápěvy písní dávno nepřehraných bráti;
Po harfě prsty jeho pobíhají;
Nejistě ve strunách se probírají;
A když pak přestal divé běhy bráti;
Radostí znatnou jal se uzasmáti;
A v očích jsnilo se jeho zření,
Zrak jako básníkův u vytržení!
Divými opět rukami slabě nebo silně
Rokotá z nivé struny harfy neomylné.
Naděje přítomné, na příští sudbinu,
Na strast zapomíná, na všecku mizinu;
I chladné nedůvěry, starcův lhostejnosti
Není tu pozorovať ve hry líbeznosti;
A všecky nedostatky stařečkovy paměti
Básnířské, ai hle, doplňují výlety.
Po chvíli harfa libě pozazněje,
A starý pěvec v tato slova pěje¨

Share:

Leave a Reply

Všechna práva vyhrazena © 2019 | Šedovous.art