Völuspá – Vědmina píseň

Völva

Völuspá (ve staré norštině Vǫluspá nebo Vǫluspǫ) – Vědmina píseň (Volvino proroctví), je první a nejznámější báseň z Poetické Eddy. Vypráví příběh o stvoření světa a jeho nadcházejícím konci. Jedná se o jeden z nejdůležitějších primárních psaných zdrojů pro studium norské mytologie. Báseň je datována do 10. století a autorem je někdo z pohanského Islandu se znalostí křesťanství. Předpokládá se také, že první posluchači byli velmi dobře obeznámeni s „příběhem“ básně a nepotřebovali žádná další vysvětlení.

Tato báseň je zachována v rukopisech Codex Regius a Hauksbók, zatímco její části jsou citovány v Prose Edda. Vědminu píseň (Volvino proroctví) tvoří 66 veršů. Přeložil Ladislav Heger, Edda, Praha: SNKLU, 1962.

Völuspá

1. Hljóðs bið ek allar helgar kindir,
meiri ok minni mögu Heimdallar;
viltu, at ek, Valföðr! vel framtelja forn spjöll fíra,
þau er fremst um man.

2. Ek man jötna ár um borna,
þá er forðum mik fœdda höfðu;
níu man ek heima, níu íviði,
mjötvið mœran fyr mold neðan.

3. Ár var alda þar er Ýmir bygði,
vara sandr né sær né svalar unnir,
jörð fannsk æva né upphiminn,
gap var ginnunga, en gras hvergi.

4. Áðr Burs synir bjöðum um ypðu,
þeir er Miðgarð mœran skópu;
sól skein sunnan á salar steina,
þá var grund gróin grœnum lauki.

5. Sól varp sunnan, sinni mána,
hendi inni hœgri um himinjódyr;
sól þat ne vissi hvar hon sali átti,
máni þat ne vissi hvat hann megins átti,
stjörnur þat ne vissu hvar þær staði áttu.

6. Þá gengu regin öll á rökstóla,
ginnheilug goð, ok um þat gættusk;
nátt ok niðjum nöfn um gáfu,
morgin hétu ok miðjan dag,
undorn ok aptan, árum at telja.

7. Hittusk æsir á Iðavelli,
þeir er hörg ok hof hátimbruðu,
afla lögðu, auð smíðuðu,
tangir skópu ok tól görðu.

8. Tefldu í túni, teitir váru,
var þeim vettugis vant ór gulli;
unz þrjár kvámu þursa meyjar
ámátkar mjök ór jötunheimum.

9. Þá gengu regin öll á rökstóla,
ginnheilug goð, ok um þat gættusk:
hverr skyldi dverga drótt um skepja
ór brimi blóðgu ok ór Bláins leggjum.

10. Þar var Móðsognir mæztr um orðinn
dverga allra, en Durinn annarr;
þeir mannlíkun mörg um görðu
dvergar í jörðu, sem Durinn sagði.

11. Nýi, Niði, Norðri, Suðri,
Austri, Vestri, Alþjófr, Dvalinn,
Nár ok Náinn, Nípingr, Dáinn,
Bifurr, Bafurr, Bömburr, Nori,
Ánn ok Ánarr, Óinn, Mjöðvitnir.

12. Veggr ok Gandálfr, Vindálfr, Þorinn,
Þrár ok Þráinn, Þekkr, Litr ok Vitr,
Nýr ok Nýráðr, nú hefi ek dverga,
Reginn ok Ráðsviðr, rétt um talða.

13. Fili, Kili, Fundinn, Nali, Hepti,
Vili, Hanarr, Svíurr, Billingr, Brúni,
Bildr ok Buri, Frár, Hornbori, Frægr ok Lóni,
Aurvangr, Jari, Eikinskjaldi.

14. Mál er dverga í Dvalins liði
ljóna kindum til Lofars telja,
þeir er sóttu frá salar steini
Aurvanga sjöt til Jöruvalla.

15. Þar var Draupnir ok Dólgþrasir,
Hár, Haugspori, Hlévangr, Glóinn,
Dori, Ori, Dúfr, Andvari,
Skirfir, Virfir, Skafiðr, Ai.

16. Álfr ok Yngvi, Eikinskjaldi,
Fjalarr ok Frosti, Finnr ok Ginnarr;
þat man æ uppi, meðan öld lifir,
langniðja tal Lofars hafat.

17. Unz þrír kvámu ór því liði
öflgir ok ástkir æsir at húsi,
fundu á landi lítt megandi
Ask ok Emblu örlöglausa.

18. Önd þau ne áttu, óð þau ne höfðu,
lá né læti né litu góða;
önd gaf Óðinn, óð gaf Hœnir,
lá gaf Lóðurr ok litu góða.

19. Ask veit ek standa, heitir Yggdrasill
hár baðmr, ausinn hvíta auri;
þaðan koma döggvar þærs í dala falla;
stendr æ yfir grœnn Urðar brunni.

20. Þaðan koma meyjar margs vitandi
þrjár, ór þeim sal er und þolli stendr;
Urð hétu eina, aðra Verðandi,
skáru á skíði, Skuld ina þriðju;
þær lög lögðu, þær líf kuru
alda börnum, örlög seggja.

21. Þat man hon fólkvíg fyrst í heimi,
er Gullveig geirum studdu
ok í höll Hárs hana brendu;
þrysvar brendu þrysvar borna,
opt, ósjaldan, þó hon enn lifir.

22. Heiði hana hétu, hvars til húsa kom,
völu velspá, vitti hon ganda,
seið hon hvars hon kunni, seið hon hugleikin,
æ var hon angan illrar brúðar.

23. Þá gengu regin öll á rökstóla,
ginnheilug goð, ok um þat gættusk:
hvárt skyldu æsir afráð gjalda
eða skyldu goðin öll gildi eiga.

24. Fleygði Óðinn ok í fólk um skaut,
þat var enn fólkvíg fyrst í heimi;
brotinn var borðveggr borgar ása,
knáttu vanir vígská völlu sporna.

25. Þá gengu regin öll á rökstóla,
ginnheilug goð, ok um þat gættusk:
hverr hefði lopt allt lævi blandit
eða ætt jötuns Óðs mey gefna.

26. Þórr einn þar vá þrunginn móði,
hann sjaldan sitr er hann slíkt um fregn;
á gengust eiðar, orð ok sœri,
mál öll meginlig er á meðal fóru.

27. Veit hon Heimdallar hljóð um fólgit
undir heiðvönum helgum baðmi;
á sér hon ausask aurgum forsi
af veði Valföðrs. Vituð ér enn eða hvat?´

28. Ein sat hon úti, þá er inn aldni kom
yggjungr ása ok í augu leit. Hvers fregnið mik?
Hví freistið mín? Allt veit ek,
Óðinn, hvar þú auga falt, í inum mæra Mímisbrunni.
Drekkr mjöð Mímir morgun hverjan af veði Valföðrs.
Vituð ér enn – eða hvat?

29. Valði henni Herföðr hringa ok men,
fekk spjöll spaklig ok spá ganda,
sá hon vítt ok of vítt of veröld hverja.

30. Sá hon valkyrjur vítt of komnar,
görvar at ríða til Goðþjóðar; Skuld helt skildi,
en Skögul önnur, Gunnr, Hildr, Göndul ok Geirskögul.
Nú eru talðar nönnur Herjans, görvar at ríða
grund valkyrjur.

31. Ek sá Baldri, blóðgum tívur,
Óðins barni, örlög folgin;
stóð of vaxinn völlum hæri
mjór ok mjök fagr mistilteinn.

32. Varð af þeim meiði, er mær sýndisk,
harmflaug hættlig, Höðr nam skjóta;
Baldrs bróðir var of borinn snemma,
sá nam Óðins sonr einnættr vega.

33. Þó hann æva hendr né höfuð kembði,
áðr á bál of bar Baldrs andskota;
en Frigg of grét í Fensölum
vá Valhallar. Vituð ér enn – eða hvat?

34. Þá kná Váli vígbönd snúa,
heldr váru harðgör höft ór þörmum.

35. Haft sá hon liggja und Hveralundi,
lægjarns líki Loka áþekkjan;
þar sitr Sigyn þeygi of sínum
ver vel glýjuð. Vituð ér enn – eða hvat?

36. Á fellur austan um eitrdala
söxum ok sverðum, Slíðr heitir sú.

37. Stóð fyr norðan á Niðavöllum
salr ór gulli Sindra ættar;
en annarr stóð á Ókólni
bjórsalr jötuns, en sá Brimir heitir.

38. Sal sá hon standa sólu fjarri
Náströndu á, norðr horfa dyrr;
falla eitrdropar inn um ljóra,
sá er undinn salr orma hryggjum.

39. Sá hon þar vaða þunga strauma
menn meinsvara ok morðvarga
ok þann er annars glepr eyrarúnu;
þar saug Niðhöggr nái framgengna,
sleit vargr vera. Vituð ér enn – eða hvat?

40. Austr sat in aldna í Járnviði
ok fæddi þar Fenris kindir;
verðr af þeim öllum einna nokkurr
tungls tjúgari í trölls hami.

41. Fyllisk fjörvi feigra manna,
rýðr ragna sjöt rauðum dreyra;
svört verða sólskin um sumur eftir,
veðr öll válynd. Vituð ér enn – eða hvat?

42. Sat þar á haugi ok sló hörpu
gýgjar hirðir, glaðr Eggþér;
gól of hánum í galgviði
fagrrauðr hani, sá er Fjalarr heitir.

43. Gól of ásum Gullinkambi,
sá vekr hölða at Herjaföðrs;
en annarr gelr fyr jörð neðan
sótrauðr hani at sölum Heljar.

44. Geyr nú Garmr mjök fyr Gnipahelli,
festr mun slitna, en freki renna;
fjölð veit ek fræða, fram sé ek lengra
um ragna rök römm sigtíva.

45. Bræðr munu berjask ok at bönum verðask,
munu systrungar sifjum spilla;
hart er í heimi, hórdómr mikill,
skeggöld, skalmöld, skildir ro klofnir,
vindöld, vargöld, áðr veröld steypisk;
mun engi maðr öðrum þyrma.

46. Leika Míms synir, en mjötuðr kyndisk
at inu galla Gjallarhorni;
hátt blæss Heimdallr, horn er á lofti,
mælir Óðinn við Míms höfuð.

47. Skelfr Yggdrasils askr standandi,
ymr it aldna tré, en jötunn losnar;
hræðask allir á helvegum
áðr Surtar þann sefi of gleypir.

48. Hvat er með ásum? Hvat er með alfum?
Gnýr allr Jötunheimr, æsir ro á þingi,
stynja dvergar fyr steindurum,
veggbergs vísir. Vituð ér enn – eða hvat?

49. Geyr nú Garmr mjök fyr Gnipahelli,
festr mun slitna en freki renna;
fjölð veit ek fræða, fram sé ek lengra
um ragna rök römm sigtíva.

50. Hrymr ekr austan, hefisk lind fyrir,
snýsk Jörmungandr í jötunmóði;
ormr knýr unnir, en ari hlakkar,
slítr nái niðfölr, Naglfar losnar.

51. Kjóll ferr austan, koma munu Múspells
of lög lýðir, en Loki stýrir;
fara fíflmegir með freka allir,
þeim er bróðir Býleists í för.

52. Surtr ferr sunnan með sviga lævi,
skínn af sverði sól valtíva;
grjótbjörg gnata, en gífr rata,
troða halir helveg, en himinn klofnar.

53. Þá kemr Hlínar harmr annarr fram,
er Óðinn ferr við ulf vega,
en bani Belja bjartr at Surti;
þá mun Friggjar falla angan.

54. Geyr nú Garmr mjök fyr Gnipahelli,
festr mun slitna, en freki renna;
fjölð veit ek fræða, fram sé ek lengra
um ragna rök römm sigtíva

55. Þá kemr inn mikli mögr Sigföður,
Víðarr, vega at valdýri.
Lætr hann megi Hveðrungs mundum standa
hjör til hjarta, þá er hefnt föður.

56. Þá kemr inn mæri mögr Hlóðynjar, gengr Óðins
sonr við orm vega, drepr af móði Miðgarðs véurr,
munu halir allir heimstöð ryðja; gengr fet níu
Fjörgynjar burr neppr frá naðri níðs ókvíðnum.

57. Sól tér sortna, sígr fold í mar,
hverfa af himni heiðar stjörnur;
geisar eimi ok aldrnari,
leikr hár hiti við himin sjalfan.

58. Geyr nú Garmr mjök fyr Gnipahelli,
festr mun slitna en freki renna;
fjölð veit ek fræða fram sé ek lengra
um ragna rök römm sigtíva

59. Sér hon upp koma öðru sinni
jörð ór ægi iðjagræna;
falla forsar, flýgr örn yfir,
sá er á fjalli fiska veiðir.

60. Finnask æsir á Iðavelli
ok um moldþinur máttkan dæma
ok minnask þar á megindóma
ok á Fimbultýs fornar rúnir.

61. Þar munu eftir undrsamligar
gullnar töflur í grasi finnask,
þærs í árdaga áttar höfðu.

62. Munu ósánir akrar vaxa,
böls mun alls batna, Baldr mun koma;
búa þeir Höðr ok Baldr Hrofts sigtoftir,
vé valtíva. Vituð ér enn – eða hvat?

63. Þá kná Hænir hlautvið kjósa
ok burir byggja bræðra tveggja
vindheim víðan. Vituð ér enn – eða hvat?

64. Sal sér hon standa sólu fegra,
gulli þakðan á Gimléi;
þar skulu dyggvar dróttir byggja
ok um aldrdaga ynðis njóta.

65. Þá kemr inn ríki at regindómi
öflugr ofan, sá er öllu ræðr.

66. Þar kemr inn dimmi dreki fljúgandi,
naðr fránn, neðan frá Niðafjöllum;
berr sér í fjöðrum, – flýgr völl yfir, –
Niðhöggr nái. Nú mun hon sökkvask.

Vědmina píseň

1. Slyšte mě, všechny svaté rody,
první i poslední, potomci Heimdalla!
Chceš na mně vládce věrně bych řekla
prastaré zvěsti, jež v paměti mám.

2. Vzpomínám obrů z počátku věků,
z nichž jsem se tehdy narodila.
Znám devět světů, devět říší,
hloubku znám kořenů slavného stromu.

3. V úsvitu věků jen Ymir vládl,
nebylo moře ni mohutných vln,
nebyla země, ni nahoře nebe,
jen pustá, bez trávy zela propast.

4. Až zemi Burovi syni zdvihli,
ti, kteří světlý stvořili svět.
Slunce svítilo v kamenná sídla,
země zarostla zelení trav.

5. Slavný druh měsíce, slunce, z jihu
kraj oblohy pravou objalo rukou.
Neznalo slunce, kde sídlo jeho,
hvězdy neznaly, kde jejich místa,
měsíc nevěděl, jakou má moc.

6. Tu vládcové světa na stolce zasedli,
přesvatí bohové, a přemýšleli;
jména dali měsíce dobám,
noci i ránu a poledni rovněž,
svítání, večeru, k výměře času.

7. Sešli se ásové na Idské pláni,
co posvátné chrámy postavili,
vyzdili výheň, tepali zlato,
zrobili kleště, kdejaký nástroj.

8. Hráli v kostky, v hojnosti žili,
nic jim ze zlata nescházelo.
Až tři přišly olbřímí ženy,
osudu vládkyně, z domova obrů.

9. Tu vládcové světa na stolce zasedli,
přesvatí bohové, a přemýšleli:
který z nich by měl skřítky stvořit
z Brimiho krve, z Bláinových kostí.

10. Nejmocnější byl Mótsogni stvořen
ze všech skřítků Durin byl druhý.
Ti ze země stvořili postavy mnohé,
podobné lidem, jak Durin děl.

11. Nýi a Nidi, Nordi a Sudri,
Austri a Vestri, Altjóf, Dvalin,
Nár a Náinn, Nípingr, Dáinn,
Bifur, Böfur, Bömbur, Nóri,
Ánn a Anar, Ái, Mjödvitni.

12. Veig a Gándalf, Vindálf, Tráin
Tekk a Torin, Trór, Lit a Vit,
Nár a Regin, Nýrad a Rádsvid,
to je jmen skřítků správný výčet.

13. Fíli, Kíli, Fundin, Náli, Hepti,
Víli, Hanar, Svíur, Billingr, Brúni,
Bildr a Buri, Frár, Hornbori, Frég a Lóni,
Aurvang, Jari, Eikinskjaldi.

14. Čas je vyčíst všechny skřítky
z družiny Dvalina až k Lofarovi,
ty, kteří spěchali ze skalních sídel
na písečné pláně Jörovallské.

15. Byl to Draupni a Dólgtrasi,
Hár, Haugspori, Hlévang, Glói,
Dori, Ori, Dúfr, Andvari,
Skirvi, Virvi, Skafinn, Ái.

16. Álf a Yngvi, Eikinskjaldi.
Fjalar a Frosti, Finn a Ginnar.
Proslulý bude, pokud žít budou
na světě lidé, Lofarův rod.

17. Až tři přišli z posvátné družiny,
tři ásové laskaví, mocní.
Na zemi našli nemohoucí
Aska a Emblu bez osudu.

18. Neměli dechu, ni ducha, ni vůli,
červeň v tváři, pohybu čilost.
Dech dal Ódin, ducha Hoeni,
líbeznost tváře laskavý Lódur.

19. Vím jasan kde stojí, jménem Yggdrasil,
vysoký strom, zrosený vlhce, stále zelený,
nad Urdinou studní.
Odtud vláha v údolí padá.

20. Odtud tři děvy, divů znalé,
přicházejí z bytu zpod kořenů stromu.
Urd jméno je jedné, druhé Verdandi
– runy ryly – Skuld jméno je třetí.
Ty osud určily, uhnětly život,
lidí dětem změřily dni.

21. Vím, jak první vražda v svět přišla,
když Gullveigu oštěp proklál,
když v Hárově síni ji ohněm sžehli,
třikrát sžehli třikrát zrozenou,
znovu a opět – stále přec žije.

22. Heid ji zvali, hostem kam přišla,
prorockou vědmu, vládnoucí kouzly,
jež čarami mysl mátla,
žádoucí však vždy byla zlým ženám.

23. Tu vládcové světa na stolce zasedli,
přesvatí bohové, a přemýšleli:
zda mají ásové výkupné splatit,
či oběti budou bohům všem patřit.

24. Oštěpem mrštil do nepřátel Ódin.
To byla první vražda v světě.
Zbořeny byly zdi hradu ásů.
Bojovní vanové vytrhli válčit.

25. Tu vládcové světa na stolce zasedli,
přesvatí bohové, a přemýšleli:
kdo prostor naplnil neštěstím hrozným,
kdo obrů rodu dal Ódovu dívku.

26. Jen Thór se bil zachvácen běsem
– nezůstal sedět, když slyšel tu zvěst –
zpřetrhány jsou přísahy, sliby,
silná slova, navzájem daná.

27. Vím, kde skryt je Heimdallův roh
pod světlou korunou svatého stromu,
zřím, jak se vylévá vlhký naň proud
ze zástavy vládce. Ví někdo víc?

28. Sama jsem seděla, když stařec přišel,
hrozný Ódin, a v oko mi zřel.
Proč ptáš se, proč pokoušíš mě?
Vím dobře, Ódine, kams oko dal.
V slavné je schováno Mímiho studni.
Pije Mími každé ráno ze zástavy vládce. Ví někdo víc?

29. Vybral pro mne vládce šperky,
dal prorocký pohled mi v příští věky.
Ze světů žádný mně zatajen není.

30. Zřela jsem valkyrje, válečné ženy,
hotové k jízdě v junáků svět. Skuld měla štít,
a Skögul rovněž, Gunn, Hild, Göndul i Geirskögul.
To hrdinské jsou Herjanovy děvy,
valkyrje, hotové v pole vyjet.

31. Zřela jsem, jak Baldrovi,
Ódinovu synu, určena byla krvavá oběť.
Na pláni vysokou jsem viděla vyrůstat
větévku zelenou zdobného jmelí.

32. Z toho prutu, jenž útlý zdál se,
zbraň hrozná vzešla, Höd jí hodil.
Baldrův bratr, brzo zrozený, Ódinův syn,
jednu noc starý, v boj se pustil, by pomstil zločin.

33. Ruce nemyl, nečesal hlavu,
až na hranici byl nepřítel Baldrův.
Frigg plakala nad přetrpkou ztrátou,
bolestí Valhally – Ví někdo víc?

34. ***
***

35. V poutech jsem viděla pod hájem zřídel
ležet Lokiho, plného lsti.
Tam sedí Sigin nad svým mužem
ve velkém bolu – Ví někdo víc?

36. Ostrými meči údolím jedu
od východu spadá řeka Slíd.

37. Stála na severu na Nidských pláních
ze zlata síň Sindriho rodu,
a jiná stála na Vlahém vrchu
hodovní síň obra Brima.

38. Síň jsem stát zřela od slunce daleko
na mrtvých břehu s branou k severu.
Kapky jedu kapají střechou,
stěny jsou z hadích spleteny hřbetů.

39. Zřela jsem brodit se bažinami
vrahy a přátele křivých přísah
a ty, kdo svedli svých bližních ženy.
Tam Nidhögg se pásl na pohřbených mužích,
vlk trhal těla – Ví někdo víc?

40. Stařena seděla v Železném lese,
o život pečujíc Fenriho dětí.
Z nich všech jeden zvlášť zhoubcem bude
tváři slunce, v podobě trolla.

41. Masem se plní mrtvých mužů,
bohů trůny rudnou krví,
slunce se tmí nastávají léta
lítých bouří – Ví někdo víc?

42. Na hoře seděl, na harfu hrál
obryně strážce, veselý Eggtér.
Blízko mu pěl z ptačího háje
jasný kohout, ***

43. Zlatý hřebenáč zpíval ásům.
Ten budí reky, vládce vojsk,
a jiný zpívá pod zemí dole,
krvavý kohout v komnatách Helje.

44. Garm hrozně vyje před gnipskou slují.
Pouta pukají, prchá Fenri.
Spoustu vím zvěstí, do dálek zřím,
přehrozný pád vidím vlády bohů.

45. Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,meče planou,
praskají štíty, burácí bouře,
vlčí je věk, nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.

46. Vzrušeni jsou Mímiho syni,
hlas Gjallarhornu hlásí zkázu,
třeskně troubí Heimdallův roh,
Ódin mluví s Mímiho hlavou.

47. Starý jasan,
slavný Yggdrasil,
chvěje se v kořenech,
vlk pouta trhá.

48.Co je s ásy, co je s álfy?
Hřmí říše obrů, ásové sněmují,
sténají skřítci před skalní branou,
vládci slojí – Ví někdo víc?

49. Garm hrozně vyje před Gnipskou slují.
Pouta pukají, prchá Fenri.
Spoustu vím zvěstí, do dálek zřím,
přehrozný pád vidím vlády bohů.

50. Hrým jede z východu se zdviženým štítem
hrozný had hýbe mořem, ocasem bije.
Orel křičí, vrhá se na mrtvé.
Vyplouvá Naglfar.

51. Loď pluje z východu s lidmi z Múspellu,
přes řvoucí moře. Loki ji řídí.
Ze strůjce zla jdou síly hrůzy,
s nimi se Býleiptův žene bratr.

52. Surt jede z jihu se zhoubcem větví,
meče se blýskají sluncem bohů, pukají skály,
padají běsové, po cestě v podsvětí putují muži,
nebe se roztrhlo rachotem hromu.

53. Tu v bohyni vzchází nová bolest,
když Ódin se vydá s vlkem se bít
a se Surtem na Beljem skvělý vítěz.
Tehdy své štěstí ztratí Frigg.

54.***
****
***
***

55. Tu Sigtýrův přichází syn,
mocný Vídar, bojovat s vlkem.
Ostrým mečem Hvadrungovu synu
probodne srdce. Pomstěn je otec.

56. Tu proti netvoru přichází slavný Hlódynin, bít se s hadem.
Podlehne sani plné zloby mocný ochránce celého Midgardu.
Mužové domovy opustit musí; devět kroků stěží drakovi
uhnul Fjörgynin syn, bez hany vládce.

57. Slunce se tmí, v moři zem tone,
do hlubin padají hořící hvězdy,
plameny celý svět pohlcují,
sahá žár ohně k samému nebi.

58. Garm hrozně vyje před Gnipskou slují.
Pouta pukají, prchá Fenri.
Spoustu vím zvěstí, do dálek zřím,
přehrozný pád vidím vlády bohů.

59. Znovu však vidím zvedat se z moře
zelenou zemi jak v začátku věků.
Nad proudy vod orel poletuje,
který ze skal rád po rybách slídí.

60. Ásové se scházejí na Idské pláni,
hovoří spolu o hrozné sani,
vzpomínají velkých věcí,
starých run vládce světa.

61. Nyní se najdou na travnaté pláni
zas zlaté kostky, jež k zábavě byly
v počátku věků vládnoucím rodům.

62. Pole bez osetí úrodu dají.
Bezpráví padne, Baldr se vrátí.
Höd a Baldr přebývat budou
ve Valhalle – Ví někdo víc?

63. Hoeni se ujme věštících hůlek,
obydlí synové obou bratří
věčný svět nebe – Ví někdo víc?

64. Sál vidím stát nad slunce jasnější,
zakrytý střechou ze zářného zlata.
Tam bude věrná družina bydlit,
věčně se bude veseliti.

65. Tu mocný s hůry sestoupí vládce,
vítězný, věčný, k velkému soudu.

66. Drak zdola přilétá z Nidských plání,
temný pluje nad propastmi,
na křídlech má mrtvá těla
netvor Nidhögg. V nic propadá se.

Share:

Leave a Reply

Všechna práva vyhrazena © 2019 | Šedovous.art